Moje první konzultace s rodiči ohledně odkladu školní docházky skončila asi takto:
Já (v pozici začínající učitelky mateřské školy): totálně vyflusnutá, zpocená a neschopná si odpovědět na otázku: „Proč mi ta maminka vůbec nerozumí?“.
Maminka: naštvaná, udivená, rozezlená, nechápající. Ve skutečnosti jen zdvořile řekla:
„To jsem netušila, že už ve školce jste na děti takhle nároční.“
Ale já jsem věděla, že se jí v hlavě honí myšlenky ve stylu: „Co mi to tady ta učitelka bude vykládat? Myslí si, že když vystudovala vyšku, je nejchytřejší a bude mi tady něco radit? Já už vychovala tři děti, ona nemá ani jedno. No to je fakt děs.“
Dlouho jsem přemýšlela, co jsem udělala špatně.
Vždyť jsem se na schůzku s maminkou připravovala celé odpoledne. Vše jsem konzultovala se zkušenější kolegyní, která měla na odklad školní docházky stejný názor a rodičům ho také doporučovala.
Byla jsem přesvědčená, že jednám v nejlepším zájmu dítěte, které by se ve škole jistě trápilo. S maminkou byla vždy skvělá spolupráce, tak proč najednou tak negativní reakce?
Teď si asi říkáte, co jsem za člověka, když s takovými „výsledky práce“ provozuji „poradenský web“.
Dnes už vím, co (všechno) bylo špatně.
Abych vám přiblížila svůj problém (nebo spíš problémy) začínající učitelky.
Pět let jsem byla v univerzitním prostředí zvyklá používat pouze odborné pojmy. Byly pro mě tak zautomatizované a zakódované, že jsem měla pocit, že je přece musí! ovládat každý.
Nevhodně jsem zvolila způsob a styl komunikace. Já i maminka jsme sice mluvily česky, ale každá v jiném kódu.
Absolutně jsem nebyla na komunikaci s rodiči připravena.
“Víte, vy mi to vysvětlíte svými slovy a já to vše pochopím. Vlastně jste mi řekla to samé, co paní psycholožka, ale já ji vůbec neporozuměla.”
Vím taky, že doma klidně můžu použít větu: „Musím ještě zavolat do „espécéčka“ a napsat „ívépéčko.“ Manžel mi rozumí (i když je z jiného oboru). Už si prostě zvykl a „ví“.
V komunikaci s nezasvěcenými, však raději použiji jiné termíny.
Já jsem se ze svých chyb (aspoň doufám) poučila. Bohužel se stále setkávám s články, doporučeními z poraden určených rodičům, které obsahují spoustu „neznámých“, odborných slov. A nejedna maminka při čtení zprávy z poradny vyhledá slovník cizích slov.
V žádném případě nechci rodiče podceňovat, ale vím, jak může věta „Bylo by dobré rozvíjet sluchovou diferenciaci.“ rodiče vyděsit. V nejednom rodiči to evokuje špatný sluch, nutnost se co nejdříve objednat na ORL a černý scénář, jak jeho dítě bude muset nosit naslouchadlo.
Nezřídka se stane, že rodiče závěry vyšetření vyděsí právě kvůli „škaredým“ pojmům, které ve zprávě najdou. No posuďte sami.
Doporučujeme:
Vidím kolem sebe spoustu rodičů, kteří tápou, chtějí pro své děti to nejlepší, ale neví kde a jak začít.
Ráda bych na tomto webu odborné informace zpřístupnila a objasnila rodičům přijatelnou formou.
Ukázala jim, že provádět diferenciaci zvuků, rozvíjet vizuomotorickou koordinaci a nacvičovat jazykové kompetence ve všech rovinách jde zábavnou formou a může být u toho dokonce i legrace.
PS: Říkáte si, jak to dopadlo s maminkou z mé první konzultace?
Maminka nakonec o odklad školní docházky zažádala. Po roce jsem ji potkala. Moc mi děkovala, že jsem jí tenkrát naťukla a ona začala o odkladu přemýšlet.